Syndrom vařené žáby

mám takový zvyk, když narazím na téma, které mi nic neříká, nebo tuším, že o tom někde vzadu v hlavě nějaké informace sice jsou, ale ne a ne je vydloubat, hledat a zkoumat někde venku abych mé vědomosti trochu rozšířil. Žádná hloubková rešerše, jen nahlédnutí pod pokličku.
Obdobně tomu bylo, když jsem se na Linkedinu v jednom příspěvku setkal s pojmem "Syndrom vařené žáby". ... to znám, to jsem slyšel, o čem to je? Poradila mi oblíbená Wikipedie . Spíš než biologický problém, který vědátoři vyvrátili je to o "vhlavologii" :-) , o lidské nátuře a povaze jednotlivců. Někdo tento stav, nezažije a je jak čertík z krabičky. Kdykoliv pocítí nějaký ani ne problém, ale nedostatek, hned vyskočí a brání se, ale jsou jedinci kteří si řeknou: "to ještě jde, to je tolerovatelné".
Život s čertíkama není jednoduchý a ani oni sami se sebou to nemají snadné, vždyť jsou v podstatě permanentně nabroušení. Ale nebezpečím pro ty co "drží" je zvyk. Zvyknou si na to, že v práci to není úplně přátelské, zvyknou si na to, že jim žena (muž) permanentně nadává (pokud je ten druhý čertík, pak to může být super), zvyknou si na to, že je něco bolí. A zvyk otupuje. Otupuje ostražitost a cit otupuje vnímání, obrušuje a zahlazuje hrany.
Pak mohou být dva průběhy příběhu. Žába se pomalu a zaživa uvaří, protože si postupně zvyká a zvyká...mlčí a čeká. Nebo v té obroušené a uhlazené a zvyklé žábě jednou za čas se probudí pud sebezáchovy, protože to už je pak jen otázkou sebezáchovy a vyskočí, zareaguje a okolí pak jen valí oči: "co jako, do teď jsi v pohodě."
Nedávno jsem slyšel anegdotu, která má něco z té žáby.
"Pes rozumí 250 slovům a ví co znamenají, to odpovídá malému dítěti. Zatím co kočka rozumí úplně, ale úplně všemu, ale je jí to u prdele, což odpovídá padesátiletému ženatému chlapovi".
Tak pozor chlapi, na žáby....